Dnes krátce před polednem jsem zamířila do Lublaňské 61, zazvonila jsem na zvonek a  vystoupala do prvního patra. Následovalo vřelé přivítání a pozvání na křeslo. Zatím žádné drama, na zoubky dojde až později. Zatím se mých jemných vlasů jen chopila kadeřnice s trpělivou snahou dát jim objem upravit je pro objektiv fotoaparátu.

Asi jako zbývajících 6 adeptů na příběh jsem si v duchu spílala: holka, co tu děláš. Ostatně Macatice by o mém sabotování jejího foťáčku mohla vyprávět. Po vstupu do dalších dveří jsem pochopila oč tu běží.

Já jsem se letos rozhodla poznávat členy stobácké komunity naživo a tohle je další letošní setkání a prima, vylepšené ještě o tým STOBu. Byli jsme si představeni - ale to bývá na STOBU srdečné a rychlé - a pak už jsme si povídali. O jídle, o sportu, o tom, co na sebe (na focení). O životní filosofii, o cestě ne k postavě snů ale k tělu, ve kterém se člověk dobře cítí a ve kterém je spokojený.

Čas od času někdo z nás odešel a vrátil se jaksi přirozenější, detaily obličeje i přednosti se vylouply z všední každodennosti a došla řada na focení jednotlivců. Světla ramp si každý z nás užil a ti tvrdší, jako třeba já odtřebovali podporu. Asi to byla pěkná dřina přimět starou smutnou paní aby se smála ale zadařilo se. A já jsem se opravdu smála. To při představě jak asi vypadám, když se v atelíéru oháním vodítkem. Došlo ale i na elegantní provedení a při společné fotce jsem končila jako dáma. A když stobácký tým sečetl váhový úbytek, hodilo těh 7 lidiček 820 kostek másla, které nechali na své stobí cestě za sebou.

Bylo to krásné půldne. Když mne fotili, ptala se mne Lenka, jestli mám nějaké motto a tak jsem cestou domů přemýšlela a zjistila jsem, že asi ano:

Nauč se mít rád sám sebe, pak budeš mít rád i druhé a po cestě, po které kráčíš nepůjdeš sám. A pokud máme něco rádi, jsme schopni pro to pracovat.

Díky STOBe, díky lektoři, kteří STOB tvoříte, díky lidičky, kteří se scházíte pod jeho křídly.Byl to krásný den